Jan Horký: Vzpomínka na Vladimíra
Na Vladimíra Puchalského nebudu vzpomínat jen jako na přerovského politika, který město miloval a věnoval mu v posledních letech veškerou svou energii. Pořád to pro mě bude především člověk, který mě vždy fascinoval svým širokým rozhledem snad ve všech oblastech a neustále si držel krok s dobou. Člověk, kterého jsem rád potkal, když probíhal Přerovem, nebo když se s ním šlo úplně neformálně pobavit třeba při koncertu na hradbách, které si tak užíval. Jako dnes vidím, jak stojí zády slunci, z boku pódia a vychutnává si nejrůznější tóny hudby, především pak jazzu. K tomu drží sklenku vína z Předmostí, obklopen rodinou či přáteli, a s lehkým úsměvem či jen přimhouřením očí zdraví další. Byly to příjemné chvíle. Jsem rád, že jsem měl možnost jej poznat nejen v zastupitelských řadách.
Mé přátelství s Vladimírem je pochopitelně potkáno politikou a se Společně pro Přerov, jehož byl a zřejmě navždy bude nejvýraznější osobností. V diskuzích byl vnímavý, ačkoli často tvrdý oponent a vždy pečlivě promyslel, co říká. Musel vůbec hodně myslet, analyzovat, hrát si myšlenkami a často přicházel s neobvyklými řešeními. Ne vždy jsem s nimi souhlasil, často jsem byl až nesnesitelně proti, ale skutečně si vážím možnosti s takovým oponentem diskutovat a tříbit si svůj názor. Mnohému mě tak Vladimír naučil a bude mi chybět.
Marta Jandová: Vladimíra jsem měla ráda.
Poznala jsem ho v r. 1997 jako výrazného tajemníka přerovské radnice a kolegu tehdejšího starosty Petra Dutka. Nebylo to jen tak. Stala jsem se tenkrát zcela nečekaně, spolu s historičkou Muzea Komenského Marcelou Kleckerovou, petentkou. Nelíbil se nám návrh nové radnice, který vzešel z tehdejší architektonické soutěže a protestovaly jsme, že s občany se o tom nikdo nebavil. Na radnici se našim archům (které postupně podepsalo přes 1000 občanů) s úsměvem říkalo „Dámská petice“ a možná ten název dokonce vymyslel Vladimír. Ale pomohl.
Spolu s tehdejším radním Slávkem Žaludem přesvědčili starostu a Radu města, že celý proces je třeba zastavit a vrátit se v něm k občanům, ale i k názorům odborníků. Výsledek soutěže nebyl ideální.
Cesta dlouhá… proces ovlivňovaný mnoha okolnostmi.
Asi rok 2004 – 2005. Požádal mě o pomoc nějaký Richard Šlechta, jeden ze skupiny občanů, kteří se nechtěli smířit s výstavbou nového supermarketu na místě stávajícího hřiště. Občané proti Penny Marketu.
Měla jsem tehdy za sebou krátký pobyt v kanadském Quelphu, kde nás místní samospráva učila, jak u nich komunikují s veřejností a byla jsem plná ideálů, jak to v Přerově konečně zavedeme.
V tu dobu jsme se s Vladimírem znovu setkali… Vzniklo Společně pro Přerov. Lidi podobných ideálů, kteří mají rádi své město. Ano, občanské hnutí, které se za chodu učilo, co je vlastně politika. Spousta práce.
V roce 2006 – 4 zastupitelé, v r. 2010 – 6 zastupitelů, v r. 2014 – 7 zastupitelů a primátor.
Vladimír znal perfektně chod úřadu a vždy byl o tři kroky napřed. Uměl být pokorný i tvrdohlavý a největší nároky kladl sám na sebe. Když jste se vším, co navrhoval, jen souhlasili…přestal vás vnímat.
Ochotně věnoval čas věci, u které nebylo dopředu jasné, jak bude přijata ostatními. Uměl se včas rozhodnout, co v dané chvíli udělat a kdy nedůležité opustit a jít dál. Nebál se riskovat odmítnutí, měl odvahu pokračovat a věřil ve správnost svého počínání. Uměl vysvětlit, proč.
Vzpomínám si, jak jsem tehdy málem omdlela hrůzou, když řekl, že nepovedený záměr – prodanou „Škodovu ulici“ budeme muset jednou koupit zpět. Chtěl, ať vždy přemýšlíme, co svým rozhodnutím ovlivníme a jak…
Hodně mě naučil. Stále mě něčím inspiroval. Bude mi chybět jeho smysl pro humor, vášnivé debaty i neokázalá laskavost.
Poslední měsíce pro mne nebyly přívětivé – přišla jsem o dva blízké kolegy a přátele.
Vladimír Puchalský a Richard Šlechta mi budou hodně chybět.
Helena Netopilová: Vzpomínka na Vladimíra Puchalského
Byl čtvrtek odpoledne, když mi tu smutnou a šokující zprávu zavolal můj syn. Vladimír Puchalský zemřel.
Navždy budu postrádat debaty s ním, jeho rozhled, pronikavý intelekt, smysl pro humor i jeho sveřepost a pracovitost. Vzpomínám, jak se snažil, například na jednáních Rady města, držet si odstup od všeho přízemního, nedůležitého a soustředit se vždy na to podstatné. Obdivovala jsem jeho až chlapecké nadšení z každé dobré věci, která se ve městě povedla i houževnatost, s jakou se pral za dostavbu dálnice či vyřešení jiného problému. Ostatně, myslím, že ve věci dálnice dokázal víc než jeho předchůdci za dvacet let a vím, jak ho mrzelo každé zdržení této pro Přerov klíčové akce.
Dokázal být velmi kritický, ale také lidský a pozorný. Pamatuji si, že vždycky, když jsem pochybovala o smyslu angažovanosti v komunální politice, byl to on, kdo mě s velkým zápalem přesvědčoval o opaku. Ostatně – o politice obecně jsme mluvili velmi často a stejně tak o literatuře, výtvarném umění či historii. Obdivovali jsme stejné autory a přeli se o jiných. V květnu jsme spolu jeli na pracovní cestu na Ukrajinu a byl to jeden z nejpěknějších zážitků, které mám s Vladimírem spojené. Například naše neplánovaná účast v debatním pořadu ukrajinské televize, při kterém nám bylo „pořádně horko“. Vladimírovi kvůli snaze vyjádřit korektně a správně různé historické souvislosti, mně z tlumočení. Nebo třeba četná zajímavá setkání, na kterých Vladimír pokaždé zabodoval svým absolutně nepapalášským a přátelským chováním.
Dobře vím, jak byly mnohé okamžiky v jeho funkci těžké a některá očekávání lidí nesplnitelná. A jak nevděčná byla jeho pozice. A přesto, že byl zejména poslední čtyři roky terčem nevybíravých, sprostých a osobních útoků, nedal se a prostě se snažil pracovat pro město, jak nejlépe uměl. Jeho smrt je velkou ztrátou pro rodinu, přátele i pro Přerov.
